Kroniky jsou zde již stovky let. Také naše město má svoje nejstarší kroniky uložené ve Státním archivu. Z daleké minulosti se však mnoho nezachovalo. Války, časté požáry města, krizová období dějin i lhostejnost dokázaly mnohdy smazat dědictví minulosti navždy.

Písmáci byli v minulosti lidé vzdělaní, pevně srostlí se svým okolím a nemuseli být ani lidmi urozenými. V jejich kronikách se zobrazovaly události související s jejich životem, byť třeba jen "gruntu" či obce. Byly svědky dění rodů, obcí a vypovídaly o životě, práci, radostech a svízelích, zrodu i skonu. Za nejcennější byly pokládány ty, které měly co říci o prostém životě v daném historickém období, byly spjaty s českou minulostí a písmák nebyl vázán "mocí" daného období.

Také v našem Městském muzeu a knihovně Slavoj jsou některé kroniky. V současné době také kopie kronik Bedřicha Söllnera z let 1867 - 1936, Jaroslava Jakoubka z let 1938 - 1945 a také dalších. Kopie jsou zde díky řediteli Romanu Reilovi z trutnovského archivu a bývalému kronikáři města Pavlu Janouškovi. Budou sloužit občanům k hlubšímu poznání minulosti našeho města uplynulých let.
Vždyť občané kroniku tvoří, podílejí se na ní a mají proto plné právo se k ní po letech vracet.
Kroniky jsou také dokladem toho, jaký byl kronikář, který je sepsal. V případě jmenovaného kronikáře Bedřicha Söllnera svědčí kronika o lásce, trpělivosti a píli se kterou jí psal a řadu věcí i zobrazil. Jsou také ojedinělé kroniky, které svědčí o lhostejnosti k napsanému, takové, kterým "kronikář" nedovedl nic vdechnout.

Kronika je jakýmsi obrázkem toho, čím společnost žije, ráda zachytí dění pěkné, ale nesmí se vyhnout ani tomu, co občany tíží a s čím nesouhlasí.

Tak tomu bylo i v dávných dobách, kdy se psalo husími brky a bude to platit i v době počítačů.